Na fotce ukazuju úředníkovi s razítkem a štosem regulací cestu ven. Vypadá to možná naštvaně, ale naštvaný nejsem. Na úředníky se nezlobím. Většina z nich chodí do práce s pocitem, že dělá něco dobrého – chrání spotřebitele, hlídá bezpečnost, dbá na pořádek. Jenže dobrý úmysl ještě neznamená dobrý výsledek. A to, co celý ten aparát dělá, je ve skutečnosti zbytečné, drahé a brzdí to všechny ostatní.
Ten pán na fotce není padouch
Nechci z úředníků dělat zloduchy. Neznám nikoho, kdo by ráno vstal s plánem, že dnes někomu zkomplikuje život. Úředník dostane zákon, vyhlášku a metodický pokyn a dělá to, co se po něm chce. Často pečlivě a svědomitě. Problém není v lidech, problém je v systému, který jim tu práci vymyslel.
Každá regulace má svůj příběh. Někde se něco stalo, někdo se ozval, politik chtěl ukázat, že jedná – a vznikl nový paragraf. K paragrafu je potřeba formulář, k formuláři referent, k referentovi vedoucí oddělení a k oddělení kontrolní orgán. Nikdo z nich nemá zlé úmysly. A přesto výsledkem je stroj, který spotřebovává obrovské množství peněz a času a sám nic nevytváří.
Dobrý úmysl není argument
Když se zeptáte, proč nějaké pravidlo existuje, vždycky dostanete hezkou odpověď. Kvůli bezpečnosti. Kvůli ochraně. Kvůli transparentnosti. Málokdo se ale ptá, kolik ta ochrana stojí a jestli by se lidé nedokázali ochránit sami – smlouvou, pojištěním, reputací, obyčejnou soudností.
Svobodný trh má vlastní a mnohem účinnější kontrolu: firma, která šidí zákazníky, o ně přijde. Restaurace, kde se lidé otráví, zavře rychleji, než k ní dorazí hygiena. Tahle zpětná vazba funguje okamžitě a nikoho nestojí ani korunu z daní.
Platíme to všichni, i když to nevidíme
Úředník nemá peníze odnikud. Jeho plat, kancelář, počítač, služební auto i penze se platí z daní. A to je jen ta viditelná část účtu.
Ta větší část je skrytá. Každé hlášení, každé povolení a každá kontrola znamená, že podnikatel musí zaplatit účetní, právníka, konzultanta nebo strávit večery nad formuláři místo toho, aby se věnoval zákazníkům. Ty náklady se pak promítnou do cen. Takže regulaci platí i ten, kdo si myslí, že se ho netýká – v každém rohlíku, v každém nájmu, v každé faktuře za energie.
Nejdražší je to, co nevznikne
Ještě horší než peníze je ztracený čas. Stavební řízení, které trvá roky. Živnostník, který čeká měsíce na razítko. Nápad, který se nikdy nerealizuje, protože člověk po prvním pohledu na seznam povinností řekne, že to nestojí za to.
Tohle se v žádné statistice neobjeví. Nikdo nespočítá firmy, které nevznikly, pracovní místa, která se nevytvořila, a byty, které se nepostavily. Ale právě tady se rozhoduje o tom, jestli země bohatne, nebo přešlapuje na místě. Hospodářský růst nevzniká na úřadě. Vzniká tam, kde lidé můžou svobodně tvořit, zkoušet, chybovat a znovu začínat.
Nemyslím to osobně
Když tedy říkám „táhni“, nemyslím tím konkrétního člověka. Myslím tím celý ten zbytečný aparát. Naopak – mezi úředníky je spousta schopných, vzdělaných a pracovitých lidí. Jen svůj talent dnes vkládají do práce, která nic nevytváří.
Představte si, kolik užitku by ti samí lidé přinesli, kdyby místo kontroly formulářů opravovali, vyráběli, učili, programovali nebo podnikali. Ukázat jim dveře neznamená jim ublížit. Znamená to pustit je k práci, která má smysl – a kterou jim někdo dobrovolně zaplatí, protože ji opravdu potřebuje.
Na úředníky se nezlobím. Jen si myslím, že bez nich by nám všem bylo líp – a nakonec i jim samotným.
