Majetkové daně a bydlení: co srovnání s průměrem EU neříká
Shrnutí
- Podprůměrný výběr není diagnóza. Majetkové daně vynesly v EU v roce 2023 od 0,3 do 3,7 % HDP, průměr je 1,9 %. Země s nejvyšším zdaněním nemají dostupnější bydlení – a Česko s nejnižším ho má jedno z nejhorších. Výše daně dostupnost nevysvětluje ani jedním směrem.
- Daň ze stavby je daň z výstavby. Pittsburgh, pensylvánské obce, německé obce i New York ukazují stejným směrem. New York musí novostavby od vlastní daně osvobozovat, aby se vůbec stavělo.
- Břemeno končí u nájemníků a u vlastníků bez hotovosti. V Německu se 83 % zvýšení obecní daně přelije do nájmů; nejchudší desetina domácností ztrácí asi 1,3 % spotřeby.
- Nemovitost je rukojmí. Francie nechala zdanění bohatství jen na nemovitostech, Norsko odpovědělo na odchody daní při odchodu a americké okresy zabíraly za nedoplatek celé domy.
- Řecko je nejtvrdší evropský experiment – a dnes běží i experiment opačný: ENFIA se snižuje, přesto od roku 2027 přichází obecní poplatek vymáhaný odpojením elektřiny.
- Česká brzda je povolování, ne sazba. Daň už v roce 2024 vzrostla na 1,8násobek, inflační automat zatím nikdy nezabral a 608 z asi 6 250 obcí si sazbu zvedlo samo.
- Poctivá výhrada: čistá daň z hodnoty pozemku má nejlepší teoretickou oporu a část dat ji podporuje. Teze je silná proti zdanění staveb, převodů a proti hodnotovému oceňování, slabší jako tvrzení o všech majetkových daních. A při 0,3 % HDP je česká daň marginální hráč – právě proto je s ní plýtvání politickou energií.
Proč libertariánský pohled – a co od něj nečekat
Tenhle text je psaný z libertariánské pozice a nezapírá to. Jeho normativní jádro má tři body: vlastnictví není pronájem od státu, který si může roční nájemné jednostranně přepisovat; břemeno důkazu nese ten, kdo nové břemeno zavádí, ne ten, kdo ho odmítá; a možnost odejít je hlavní brzdou daňového apetitu státu. Ten třetí bod není publicistická metafora, je to teze Geoffreyho Brennana a Jamese Buchanana z The Power to Tax (1980) – a je to zároveň důvod, proč se tentýž stát chová jinak k pohyblivému kapitálu a jinak k domu, který utéct nemůže.
Libertariánský pohled ale není licence tvrdit o daních cokoli. Kdo chce obhájit nízké majetkové daně, musí ukázat, co konkrétně vyšší daň dělá s nabídkou bydlení, s nájmy, s kvalitou oceňování a s vymáháním – a musí přiznat, kde data jeho pozici nepodporují. Hlavní proud veřejných financí stojí na druhé straně: OECD řadí pravidelné daně z nemovitostí jako nejméně škodlivé pro růst. Čistá daň z hodnoty pozemku je teoreticky neutrální a část empirie ji podporuje. Obojí je pravda a obojí v textu najdete. Rozdíl oproti běžné obhajobě majetkových daní je v tom, že tady se rozlišuje mezi daní z půdy, daní ze stavby, daní z převodu a způsobem vyměřování – protože každá z nich dělá něco jiného.
Podprůměrný výběr není argument
To, že Česko vybírá na majetkových daních méně než průměr EU, říká jen to, že se státy liší. Neříká, která úroveň je správná, ani co vyšší daň udělá s bydlením. Stejnou metodou by šlo dokázat, že stát vybírá „málo“ na čemkoli, kde je pod průměrem.
Rozpětí je obrovské. Majetkové daně v širokém vymezení (pravidelné daně z nemovitostí, převodní, dědické a daně z čistého jmění) vynesly v roce 2023 v EU od 0,3 % do 3,7 % HDP (Euronews podle dat Evropské komise).
| Země | Majetkové daně, % HDP (2023) |
|---|---|
| Francie | 3,7 |
| Belgie | 3,2 |
| Řecko | 2,7 |
| Itálie | 2,1 |
| Průměr EU | 1,9 |
| Německo | 1,0 |
| Česko a Estonsko | 0,3 |
Na celkovém zdanění se majetkové daně v Česku podílejí 0,8 %, průměr EU je 4,7 %, Francie 8,4 % (tamtéž). Británie je s asi 3,7 % HDP nad Francií, ale není v EU.
Průměr není norma. O správné výši daně rozhoduje to, co daň způsobuje. A tady je potíž: vysoké majetkové daně dostupné bydlení nekupují. Podle aktuálního Deloitte Property Index 2026 potřebuje domácnost v Praze na nový byt o 70 m² 16,9 hrubého ročního platu – druhé nejhorší místo mezi všemi hodnocenými městy. Hůř je jen albánská Vlora (21,3), třetí jsou Atény (16,0), čtvrté příčku sdílejí Košice a Brno (15), Amsterodam má 14,8 a Ostrava 14,1. Nejdostupnější je italský Turín se 4,7 platu (Deloitte, tisková zpráva 13. 10. 2026).
Itálie přitom vybírá 2,1 % HDP, tedy nad průměrem EU, a má nejdostupnější město indexu. Česko má 0,3 % a druhé nejhorší. Česko je zároveň druhé nejdražší v cenách novostaveb (5 412 €/m², hned za Lucemburskem, před Německem a Rakouskem) a dokončilo necelých 34 tisíc bytů (Deloitte 2026). Meziročně se dostupnost Prahy zhoršila z 15 na 16,9 platu – tedy o 12,7 % za rok, v němž se na dani z nemovitých věcí nic nezměnilo. Vysvětluje to nabídka, ne sazba.
Stejně tak nelze srovnání použít obráceně, jako důkaz, že majetkové daně škodí. Mezi zeměmi žádná jednoduchá souvislost není a tento text ji netvrdí. Tvrdí něco užšího a testovatelného: uvnitř systému rozdíl mezi zdaněním půdy a zdaněním staveb mění množství výstavby, a přesun daně do nájmů je měřitelný.
Podle Tax Foundation je nejvyšší výběr pravidelných majetkových daní v poměru k soukromému kapitálové zásobě v Británii (2,04 %), na Islandu (1,43 %) a ve Francii (1,08 %); průměr 32 evropských zemí je 0,45 %, USA mají 1,88 %. Nejnižší jsou Lucembursko a Moldavsko (0,05 %), Švýcarsko (0,08 %) a Estonsko (0,09 %) (Tax Foundation, Real Property Taxes in Europe 2026). Povšimněte si detailu, který se v české debatě ztrácí: nejnižší výběr v Evropě má Estonsko, tedy země s čistou daní z hodnoty pozemku. Spor o základ daně není automaticky sporem o její výši.
Česká daň navíc už jednou výrazně vzrostla. Od roku 2024 se sazby zvedly v průměru na 1,8násobek s dopadem kolem 10 mld. Kč (MF ČR, ozdravný balíček). Výnos šel z 12,5 mld. Kč (2023) na 23,0 mld. (2024) a 23,6 mld. Kč (2025) (rozpočtová skladba obcí). Zákon dostal inflační koeficient – ale ten byl pro roky 2024, 2025 i 2026 ponechán na hodnotě 1,0 a podle Ministerstva financí zůstává 1,0 i pro rok 2027 (přehled legislativy). Automat tedy existuje, ale zatím nikdy nezvýšil jediný výměr. Kdo tvrdí, že česká daň „sama roste“, popisuje mechanismus, ne realitu.
Daň ze stavby je daň z výstavby
Běžná daň z nemovitostí zdaňuje dvě věci najednou: pozemek a to, co na něm vlastník postavil. Ta druhá část je daň z kapitálu vloženého do bydlení a chová se jako každá jiná daň z investice: investic je méně.
Není to libertariánská zvláštnost, ale standardní veřejné finance. Wallace Oates a Robert Schwab popisují, že daň ze staveb vede k nižšímu poměru kapitálu k půdě, než by odpovídal efektivnímu využití (Oates a Schwab, National Tax Journal 1997). Tentýž mechanismus popisuje i Chicago Fed Letter č. 489 (2023): čistá daň z půdy nemá mrtvou váhu, protože nabídka půdy je fixní; daň ze staveb ji má. Tax Foundation to říká naplno – vysoké daně dopadající nejen na půdu, ale i na budovy odrazují od investic do těchto aktiv (Tax Foundation 2026).
Empirie ukazuje stejným směrem, ale je potřeba číst ji přesně:
- Pittsburgh. V letech 1979–1980 město zvedlo sazbu na pozemky na více než pětinásobek sazby na stavby. Reálná hodnota stavebních povolení vzrostla mezi obdobími 1960–1979 a 1980–1989 o 70,43 % (ze 181,7 na 309,2 mil. dolarů v cenách roku 1982), zatímco vzorek 15 midwesternských měst klesl v průměru o 14,42 %; ve 13 z 15 srovnávaných měst byla výstavba vyšší před reformou než po ní (Chicago Fed, Schwab, kapitola o Pittsburghu). Autoři ale sami píší, že hlavním motorem byl nedostatek komerčních prostor a že půdní daň působila podpůrně tím, že město nemuselo zvedat jiné daně. Šlo převážně o komerční výstavbu v centru, ne o byty. Město navíc systém v roce 2001 po okresním přecenění zrušilo (tamtéž).
- Pensylvánie. Panel 15 obcí za roky 1972–1994 potvrdil, že nižší zdanění staveb vzhledem k půdě zvyšuje stavební aktivitu (Plassmann a Tideman, Journal of Urban Economics 2000; přehled v Lincoln Institute).
- Německo. Studie stojící na 5 200 obecních reformách daně z nemovitostí v letech 2007–2018 ukazuje, že zvýšení daně snižuje stavební aktivitu i poptávku stavebního sektoru po připravených pozemcích (Löffler a Siegloch 2021, novější verze 2024).
- New York. Daň z nájemních domů je tak vysoká, že se bez výjimky 421-a výstavba nevyplatí. Po jejím vypršení v červnu 2022 spadl počet žádostí o základy bytových domů z průměru 77 měsíčně (šest měsíců před vypršením) na 22 za měsíc – pátý měsíc v řadě pod třiceti (The Real Deal, červen 2023). Podle Furman Center šlo 68 % bytů dokončených v letech 2010–2020 v domech se čtyřmi a více jednotkami právě s touto výjimkou. V roce 2024 ji stát nahradil programem 485-x – město, které chce stavět, dál musí novostavby od vlastní daně osvobozovat.
New York je nejčistší přiznání. Nejde o to, že by developeři byli přecitlivělí: jde o to, že daň ze stavby je provozní náklad po celou dobu životnosti domu, a proto musí být výnos projektu vyšší, aby se stejná investice vyplatila. Přesně tohle je mechanismus, kterým daň z nemovitostí ubírá byty, aniž by si toho kdokoli všiml – nezastaví se žádná stavba, jen se nikdy nezačne.
Daň umí stavby i odstraňovat. Když Anglie a Wales v dubnu 2008 začaly plně zdaňovat prázdné komerční budovy, vlastníci je začali bourat nebo jim sundávali střechy, aby přestaly být zdanitelné; bouraly i samotné radnice (dobové zprávy Building a LocalGov). To není argument proti dani z půdy. Je to argument proti dani, jejímž předmětem je to, co člověk postavil.
Kvalita bydlení: daň trestá každé zlepšení
Daň vyměřená podle hodnoty, plochy nebo vybavení zdaňuje přesně to, čím se lepší bydlení liší od horšího. Kdo přistaví, zateplí nebo zrekonstruuje, dostane vyšší výměr.
Nejčistší historický pokus je anglická daň z oken z let 1696–1851. Byla myšlena jako majetková daň, počet oken sloužil jako odhad bohatství. Lidé okna zazdívali a stavěli domy téměř bez nich, na úkor zdraví i větrání – a daň přesto vydržela přes 150 let (Oates a Schwab, The Window Tax: A Case Study in Excess Burden, Journal of Economic Perspectives 2015; pracovní verze, Lincoln Institute). Dnešní obdoba je méně viditelná, ale mechanismus je stejný: česká daň se počítá z výměry a počtu podlaží, takže zdražuje každý další metr. Hodnotová daň by k tomu přidala i standard provedení.
Kdo to zaplatí, ukazují tři země:
- Německo. Nejnovější verze studie Löfflera a Sieglocha odhaduje přenos zvýšení daně do nájmů na 83 %; starší verze docházela k plnému přenosu po třech letech. Dopad je regresivní: domácnosti v nejnižším decilu ztrácejí asi 1,3 % spotřeby (starší verze: 1,1 %), v nejvyšším decilu kolem 0,3 %. Přenos je nižší tam, kde je nabídka bydlení neelastická (verze 2024, verze 2021).
- Itálie. Daň IMU zavedená koncem roku 2011 vynesla 4 mld. eur z hlavních bydlišť a 10,1 mld. z ostatních obytných nemovitostí, tedy 0,90 % HDP. Platilo ji 25,8 milionu poplatníků, asi 70 % domácností, v průměru 357 eur ročně z hlavního bydliště. Reakce byla soustředěna u vlastníků s hypotékou a malou likvidní rezervou; ti omezili výdaje hlavně na auta, přímý dopad odpovídal poklesu o 14 % velikosti trhu z roku 2011 (Surico a Trezzi, VoxEU/CEPR, FEDS 2015-057). Celkový přímý úbytek spotřeby byl přitom jen 0,11 % HDP – daň nebyla makroekonomická katastrofa, byla to rána konkrétní skupině lidí.
- Řecko. Pronajímatelé uvádějí daň ENFIA spolu s cenou rekonstrukcí jako hlavní překážku, proč starší byty neopravují a nepronajímají (iefimerida, průzkum vlastníků POMIDA).
Hodnotová daň má navíc vlastní vadu: stát neumí hodnotu průběžně měřit. Anglická council tax se dodnes vyměřuje podle cen z dubna 1991 a nejdražší pásmo platí jen trojnásobek nejlevnějšího, ač jeho domy měly už tehdy aspoň osminásobnou cenu (Institute for Fiscal Studies, Revaluation and reform of council tax). Z daně „podle hodnoty“ se tak v praxi stává daň podle pětatřicet let starého odhadu. To není náhodná chyba administrativy: přecenění je politicky drahé, protože vytváří viditelné poražené, a proto se nekoná.
Nepohyblivost jako páka
Zastánci majetkových daní chválí nemovitost za to, že nemůže utéct. Z pohledu vlastníka je právě tohle jádro problému: dům je rukojmí, na kterém lze vynutit jakoukoli budoucí sazbu. OECD nepohyblivý základ popisuje jako důvod, proč je tato daň pro veřejné rozpočty tak spolehlivá (OECD, 2023). Brennan a Buchanan ukazují druhou stranu téže mince: možnost odejít je hlavní brzdou daňového apetitu státu.
Jak se stát chová, když kapitál odejít může a když nemůže, ukazují dvě země:
- Francie. Podle Financial Times odešlo mezi lety 2000 a 2017 zhruba 60 000 milionářů (Fortune, leden 2026). Stát k 1. lednu 2018 daň z bohatství (ISF) zrušil a nechal ji jen na nemovitostech nad 1,3 milionu eur (IFI). Pohyblivý kapitál dostal úlevu, nepohyblivý platí dál. Evaluační výbor France Stratégie ale počítá pro roky 2018–2021 v průměru 380 návratů a 260 odchodů ročně u domácností podléhajících IFI – tedy řádově stovky, ne desetitisíce (Actu-Juridique, bilan 2021). Číslo 60 000 je odhad migrace bohatých, ne údaj z daňových záznamů, a je nutné ho tak číst. Tentýž výbor zároveň zjistil, že zrušení ISF zvýšilo nerovnost: příjmy nejbohatších domácností vzrostly o 27,5 %, medián o 2,5 % (Fortune). Asymetrie základu je doložená; velikost exodu a přínos reformy nikoli.
- Norsko. Základní sazba daně z čistého jmění šla z 0,85 % na 0,95 % v roce 2022 a na 1,0 % od roku 2023; horní sazba 1,1 % platí od roku 2022 na jmění nad zhruba 20,7 mil. NOK (PwC, Norway). Do roku 2024 se podle AFP asi 300 multimilionářů a miliardářů odstěhovalo do Švýcarska. Odpovědí nebylo snížení daně, ale zpřísnění daně při odchodu: 37,84 % z nerealizovaných zisků nad 3 mil. NOK (dříve 500 tis. NOK), od roku 2024 bez možnosti neomezeného odkladu (BDO, AFP). Ekonomové přitom upozorňují, že odchody vyvolalo širší zpřísnění včetně daně z dividend, ne samotná daň z jmění – a výběr daně z jmění přes odchody roste, z 27 mld. NOK (2022) na odhadovaných 34 mld. NOK (2025) (AFP).
Kde vlastník odejít může, staví stát zeď. U domu ji stavět nemusí. A kdo neplatí, o dům přijde:
- Minnesota. Geraldine Tylerová dlužila asi 2 300 dolarů na dani a 13 000 na úrocích a penále, celkem 15 000. Okres jí zabavil byt, prodal ho za 40 000 a zbylých 25 000 si nechal. Nejvyšší soud USA to 25. května 2023 jednomyslně označil za vyvlastnění bez náhrady; rozsudek uvádí, že 36 států a federální vláda přeplatek vracet musí – menšinová praxe tedy nebyla okrajová úchylka jednoho okresu (Tyler v. Hennepin County).
- Detroit. V letech 2011–2015 šla do exekuce kvůli dani z nemovitosti každá čtvrtá nemovitost ve městě a 30 % domů. Zhruba 10 000 ze 100 000 exekucí způsobily nezákonně nadsazené odhady. Nemovitosti ve spodní pětině cen byly oceněny na 7,5násobek skutečné prodejní ceny, spodní decil na více než desetinásobek, horní decil na 39 % prodejní ceny (University of Chicago, Atuahene a Berry). Chyba odhadce nebyla náhodná – byla systematicky regresivní.
- Kalifornie. V 70. letech se ceny domů téměř ztrojnásobily a výměry s nimi. Strach, že daň vyžene lidi z vlastních domů, vedl v roce 1978 k Proposition 13 (KPBS). Její vlastní cena je popsaná v části „Kde je teze nejslabší“.
Společný jmenovatel: daň se platí z majetku, ne z příjmu. Důchodce v domečku, který zdražil, nemá o korunu víc, jen vyšší výměr. Tohle je jádro libertariánské námitky a je to námitka hodnotová, ne empirická: vlastnictví podmíněné roční platbou, jejíž výši určuje druhá strana, se blíží nájmu od státu. Empirická část je jen doklad, že ta obava není hypotetická – v Detroitu a Minnesotě se splnila.
Stejně působí daně z převodu, jen z druhé strany: zamykají lidi v bytech, které jim nesedí. Zvýšení britské stamp duty o dva procentní body snižuje roční mobilitu majitelů o 2,6 procentního bodu, tedy zhruba o 30 % (Hilber a Lyytikäinen, Journal of Urban Economics 2017; starší pracovní verze z roku 2012 uváděla asi 40 %). Česko daň z nabytí nemovitých věcí v roce 2020 zrušilo a nemá důvod ji vracet.
Tři evropské případy: Řecko, Itálie, Německo
Řecko
Daně z nemovitého majetku vzrostly z 0,8 % HDP na začátku krize na 2,7 % v roce 2017 (iefimerida podle Evropské komise); podle dat Evropské komise za rok 2023 je Řecko stále na 2,7 % HDP, tedy třetí nejvyšší v EU (Euronews). Investice do bydlení mezi lety 2007 a 2017 spadly zhruba o 95 %, z 24,8 na 1,1 mld. eur ročně, a počet stavebních povolení o 84 % (IOBE). Hlavní příčinou byla dluhová deprese a přebytek bytů z předkrizového boomu, nikoli daň; daň byla přitěžující okolnost, která trh zamrazila ve chvíli, kdy potřeboval likviditu. Kdo z těch čísel dělá důkaz, že daň zničila řecké bydlení, přestřeluje – a oslabuje vlastní argument.
Dnes běží i experiment opačný a je pro naši tezi příznivější než krizová dekáda. ENFIA se od roku 2022 snižuje; pro hlavní bydlení v obcích do 1 500 (u části do 1 700) obyvatel klesá v roce 2026 na polovinu a od roku 2027 se ruší úplně (Ta Nea, A.1063/2026). IMF v analýze z roku 2026 uvádí nižší ENFIA jako jeden z faktorů, které snížily náklady užívání bydlení a podpořily příliv investic (IMF, Selected Issues 2026).
A přesto přichází nový obecní poplatek. Zákon č. 5314/2026 (nový Kodex místní samosprávy) od 1. ledna 2027 nahrazuje dosavadní TAP a ΦΗΧ poplatkem Télos Topikís Anáptyxis, vyměřeným z hodnoty nemovitosti se sazbou 0,30–0,70 ‰ podle rozhodnutí zastupitelstva, s klauzulí umožňující sazbu zvýšit, pokud by výnos klesl pod 95 % příjmů roku 2025 (text zákona, přehled změn). Vybírá se spolu s účtem za elektřinu. Tři detaily, které stojí za pozornost:
- Vymáhání odpojením. Kdo nezaplatí tři měsíční účty po sobě nebo jeden čtvrtletní, tomu dodavatel přeruší dodávku elektřiny a neobnoví ji, dokud není dluh uhrazen dodavateli i obci (čl. 395 odst. 5).
- Nájemník platí a odečítá si to z nájmu. Je-li účet za elektřinu na nájemníka, platí poplatek on a sráží si ho z nájemného (čl. 395 odst. 2). Zákon tedy přenos na nájemníka přímo předepisuje – není to domněnka ekonoma.
- Novostavby jsou sedm let osvobozeny od vydání povolení, pokud se dříve nepronajmou nebo nezačnou užívat (čl. 392 odst. 4). Řecko tak dělá totéž co New York: aby se stavělo, musí novou stavbu z vlastní daně vyjmout.
Svaz vlastníků POMIDA varuje před zdvojnásobením až ztrojnásobením zátěže (POMIDA, květen 2026), zatímco svaz obcí KEDE odhaduje, že 60–70 % obcí může naopak vybrat méně (myota). Obojí může platit současně: reforma přerozděluje zátěž mezi nemovitosti, ne mezi stát a občana.
Itálie
Montiho vláda koncem roku 2011 zavedla IMU a zvýšila výběr o 0,90 % HDP. Daň z hlavního bydliště přinesla státu relativně málo (4 z 14,1 mld. eur), ale domácnostem s hypotékou a malou rezervou vzala velkou část spotřeby; bezdlužné domácnosti reagovaly jen snížením úspor (Surico a Trezzi). Poučení není „majetkové daně způsobují recesi“ – autoři sami uvádějí, že celkový přímý náklad byl malý. Poučení je, že stejná daň je pro různé domácnosti různě krutá a že cílení rozhoduje. Autoři doporučují přesunout břemeno na nemovitosti, které vlastník neužívá, a zavést odpočty podle zůstatku hypotéky – což je mimochodem doporučení, které libertarián podepíše jen částečně, ale které stojí proti plošnému zvýšení.
Německo
Reforma Grundsteuer platná od 1. ledna 2025 měla být výnosově neutrální. V Dolním Sasku přitom téměř třetina obcí nastavila sazby tak, že vybírá víc, než slibovala (Bund der Steuerzahler Niedersachsen). Podle studie Haus & Grund a institutu IW stojí srovnatelné bydlení v některých obcích náhle dvojnásobek až trojnásobek; modelový rodinný dům vyjde v Cvikavě (Zwickau) na 258 eur ročně a v Tübingenu na 1 377 eur, tedy o 434 % víc. Proti federálnímu modelu padlo 2,8 milionu odvolání (Haufe, Grundsteuerranking 2025). Pronajímatel smí daň převést do provozních nákladů, takže ji platí nájemník (Haus & Grund).
A tady je nutné přiznat věc, která se libertariánskému argumentu nehodí: nejdražší města v žebříčku jsou v Bádensku-Württembersku, tedy v zemi, která od roku 2025 zdaňuje jen hodnotu pozemku (Tax Foundation 2026, Haufe). Změna základu daně sama o sobě nezaručuje nižší daň. Rozhoduje sazba a politika obce. Poučení pro Česko je tedy dvojitě nepohodlné: slib „jen přeceníme, nezdražíme“ nepřežije první obecní rozpočet – a platí to i pro přechod na daň z půdy.
„Půda má fixní nabídku“: co z argumentu platí a kde končí
Nejsilnější argument pro majetkové daně zní: půdy je dané množství, takže její zdanění nic nezničí a navíc donutí vlastníky stavět. Platí to pro čistou daň z hodnoty pozemku – a je to argument, který nelze odmítnout mávnutím ruky (Chicago Fed). Pro daň, o které se v Česku ve skutečnosti mluví, to neplatí ze čtyř důvodů.
- Nikdo nenavrhuje daň jen z půdy. Na úrovni států zdaňuje pouze pozemky Estonsko; od roku 2025 to na úrovni jedné spolkové země dělá i Bádensko-Württembersko (Tax Foundation 2026). Česká daň i návrhy hodnotové daně zahrnují stavby, a pro tu část platí vše z předchozích kapitol. Pittsburgh a Pensylvánie nedokládají, že majetkové daně pomáhají výstavbě. Dokládají, že pomáhá držet daň ze staveb nízko – a že i to je empiricky křehké, protože Pittsburgh svůj systém v roce 2001 zrušil.
- Hodnotu pozemku nelze spolehlivě oddělit od hodnoty stavby. Anglie nezvládla přecenění od roku 1991. Detroit ukazuje, kdo chyby odhadce zaplatí: majitelé nejlevnějších domů, ocenění na 7,5násobek prodejní ceny (UChicago). Oates a Schwab sami ukazují, že neutralita daně z půdy závisí na tom, zda se oceňuje podle skutečného, nebo podle „nejlepšího možného“ využití – tedy na administrativní podmínce, kterou stát musí splnit (Oates a Schwab 1997).
- Nabídku stavebních pozemků neurčuje příroda, ale územní plán a stavební úřad. Zdanit vlastníka za to, že nestaví, když mu stát povolení roky nevydá, znamená trestat ho za selhání druhé strany. Fixní nabídka půdy je teoretický předpoklad; v české realitě je fixní nabídka povolení.
- Daň uvalená na pozemek se promítne do jeho ceny. Nový kupec zaplatí méně a daň ho nebolí; celou zátěž nese ten, kdo pozemek držel v den zavedení. Je to jednorázové vyvlastnění části majetku současných vlastníků, ne trvalý spravedlivý příspěvek. To je zároveň důvod, proč argument „vlastnictví jako nájem od státu“ platí jinak pro současného majitele a jinak pro budoucího kupce – a poctivá obhajoba nízkých daní to musí rozlišovat.
Finský příklad se uvádí jako důkaz, že tlak funguje: vyšší daň z nezastavěných stavebních pozemků zvýšila zahájenou výstavbu rodinných domů zhruba o 12 % (Lyytikäinen, Journal of Urban Economics 2009). Finský státní institut VATT ale dodává, že uspíšená výstavba může být méně efektivní: kdo staví pod tlakem daně, staví dřív, než by sám zvolil. Zda i hůř, data zatím jasně neříkají. Libertariánská odpověď tady není „ta studie neplatí“, ale „efekt, který měří, je přesun v čase, ne nutně přidaná hodnota“.
Zbývá argument, že hodnotu pozemku zvyšují veřejné investice a vlastník by ji měl vracet. Vlastník ale tytéž investice platí ostatními daněmi a stát mu symetricky nekompenzuje, když hodnotu sníží – stavební uzávěrou, archeologickou blokací nebo obchvatem za plotem. Řecký zákon ostatně tuhle asymetrii částečně uznává: od nového poplatku osvobozuje nemovitosti, na nichž stát jakékoli užívání zakázal (čl. 392 odst. 3). Kdyby měl stejný princip platit i pro pozitivní změny hodnoty, musel by stát vést obousměrný účet. Nikde ho nevede.
Co brzdí výstavbu v Česku a co z toho plyne
Český problém není nízká daň, ale nabídka, kterou drží povolovací proces. Vyšší daň žádné povolení neurychlí, jen zdraží to, co se postavit podařilo.
V posledním vydání žebříčku Doing Business (2020) skončilo Česko ve vyřizování stavebního povolení na 157. místě ze 190 zemí, s úřední délkou 246 dní (Radio Prague International, profil ČR, Světová banka). Je nutné dodat dvě výhrady: banka měřila zákonné procedury pro modelový sklad, ne skutečnou délku řízení, a žebříček byl v roce 2021 zrušen. Nový stavební zákon platí od roku 2024 a jeho efekt je potřeba měřit novými daty, ne dekádu starým pořadím. Trvalý fakt ale zůstává: Česko dokončilo necelých 34 tisíc bytů a ceny novostaveb má druhé nejvyšší v Evropě (Deloitte 2026).
Co by v takovém prostředí udělala vyšší daň, napovídá německá zkušenost (Löffler a Siegloch): v menších obcích, kde se stavět dá, se daň přelije do nájmů a stavební aktivita klesne; ve velkých městech se zablokovanou nabídkou se do nájmů téměř nepropíše a zůstane na vlastnících jako čistá majetková dávka, která nepřidá jediný byt. Ani jedna varianta dostupnost nezlepší.
A je potřeba říct i to, co naši tezi oslabuje: při 0,3 % HDP je česká daň z nemovitých věcí příliš malá, aby dostupnost bydlení rozhodovala. Výměr u běžného bytu se pohybuje v řádu stokorun až nižších tisíců korun ročně. I ztrojnásobení výměru o 2 000 Kč představuje při kapitalizaci 4 % asi 50 tisíc korun, tedy zlomek procenta ceny pražského bytu (vlastní propočet). Kdo tvrdí, že nízká daň z nemovitostí je příčinou české bytové krize, se mýlí stejně jako ten, kdo tvrdí, že její zvýšení krizi vyřeší. Právě proto je ten spor špatnou investicí politického kapitálu: náklad na princip je reálný, přínos pro dostupnost nulový.
Rozhodování navíc už dnes leží tam, kde má být. Daň z nemovitých věcí je svěřenou daní obcí – obcím patří 100 % výnosu a ozdravný balíček jim ho výslovně ponechal (MF ČR, přehled). Každá obec si může nastavit místní koeficient od 0,5 do 5. Možnost zvýšit daň využilo 608 obcí z asi 6 250 (ČT24). To je funkční konkurence obcí v praxi: devět z deseti obcí si daň nezvedly, protože musí odpovídat svým voličům. Plošné zvýšení shora tuto soutěž ruší – a nahrazuje rozhodnutí těch, kdo nesou náklady, rozhodnutím těch, kdo je nenesou.
Pět závěrů
- Daň plošně nezvyšovat a nepřevádět ji na hodnotový základ. Hodnotové oceňování selhalo v Anglii na 35 let a v Detroitu bylo regresivní; přecenění je politicky nezvratné směrem nahoru.
- Pokud ji měnit, pak směrem k estonskému modelu: stavby a zejména novostavby z daně vyjmout. Je to menší zlo, ne ideál – a bádenský příklad ukazuje, že změna základu bez závazku na sazbu nic ne garantuje.
- Nevracet daň z nabytí nemovitostí. Převodní daně zamykají lidi v bytech, které jim nesedí; to je doložený efekt, ne ideologie.
- Sazbu nechat na obcích a jejich vzájemné konkurenci. Funguje to: 608 z 6 250 obcí si ji zvedlo, zbytek ne.
- Energii věnovat povolování staveb, protože tam vzniká nabídka. Vše ostatní je přerozdělování existujícího nedostatku.
Kde je teze nejslabší
Tato analýza je psaná jako argument jedné strany. Oponent sáhne po následujících bodech a je lepší je znát předem.
- Hlavní proud ekonomie stojí proti. OECD řadí pravidelné daně z nemovitostí jako nejméně škodlivé pro růst, před spotřebními, příjmovými a firemními (OECD). Kdo chce snížit zdanění práce, má podle něj v majetkové dani nejlevnější náhradu. Odpověď: jde o průměr za daň, která míchá půdu a stavby, a měří růst HDP, ne výstavbu ani vlastnická práva. Odpověď je to obhajitelná, ale ne vítězná.
- Daň z půdy výstavbu podle části dat zvyšuje – Pittsburgh, Pensylvánie, Finsko. Tvrzení, že majetkové daně blokují výstavbu „jako takové“, je příliš široké. Obhájitelná verze zní: výstavbu blokuje zdanění staveb a převodů.
- Mezi zeměmi žádná jednoduchá souvislost není. Itálie vybírá 2,1 % HDP a Turín je nejdostupnější město indexu; Česko má 0,3 % a Prahu druhou nejhorší. Srovnání zemí proto nelze použít ani jedním směrem – ani námi.
- Ve městech se zablokovanou nabídkou se daň do nájmů nepřelévá. Oponent řekne, že v Praze by ji zaplatili majetní vlastníci, což je záměr. Odpověď je hodnotová, ne empirická: jde o zdanění majetku pořízeného z už jednou zdaněného příjmu, vymáhané na aktivu, které nemůže odejít.
- Současná daň podle výměry zatěžuje levné nemovitosti relativně víc než drahé. To je pravda a je to argument pro reformu, ne pro status quo. Německá data ale ukazují, že i hodnotová daň dopadá nejvíc na chudší domácnosti, protože končí v nájmech.
- Řecký propad způsobila hlavně deprese a přebytek bytů z předkrizového boomu. Daň byla přitěžující okolnost, ne jediná příčina. A dnešní Řecko ENFIA snižuje, což je potřeba přiznat jako vývoj ve prospěch našich argumentů i jako důkaz, že řecká cesta nebyla jednosměrná.
- Norský výběr daně z jmění přes odchody rostl (27 → 34 mld. NOK) a část ekonomů přičítá odchody širšímu zpřísnění daní, ne samotné dani z jmění (AFP). „Daň z bohatosti nefunguje“ je silnější tvrzení, než data unesou.
- Francouzský exodus je velikostně sporný. Údaj 60 000 milionářů je odhad migrace bohatých; daňová data France Stratégie mluví o stovkách domácností ročně a zároveň dokumentují, že zrušení ISF zvýšilo nerovnost (Actu-Juridique, Fortune). Doložená je asymetrie základu – pohyblivý kapitál dostal úlevu, nemovitosti ne. Velikost exodu doložená není.
- Změna základu nezaručuje nižší daň. Bádensko-Württembersko zdaňuje jen hodnotu pozemku, a přesto má nejdražší města německého žebříčku (Haufe). Náš doporučený „estonský model“ je tedy podmíněný závazkem na sazbu, který nikdo nemůže vymoci.
- Stropy na daň mají vlastní cenu. Proposition 13 zamyká dlouholeté majitele v domech a kritické studie ji spojují s kalifornským nedostatkem bydlení (EdSource). Konzervace daňového stavu není totéž co deregulace nabídky.
- Detroit a Minnesota jsou selhání správy, ne principu. Oponent řekne, že stačí oceňovat dobře a vracet přeplatky. Odpověď: Anglie to nedokázala 35 let a Detroit oceňoval regresivně systematicky, takže jde o předvídatelný, ne náhodný režim. Ale je to odpověď o pravděpodobnosti, ne o nemožnosti.
- Měřítko. Při 0,3 % HDP je česká daň marginální. Silná verze naší teze nezní „majetkové daně zdražují české bydlení“ – to by bylo nepravdivé. Zní: „majetková daň není páka na dostupnost bydlení, a přesto se s ní jako s pákou zachází; její náklady jsou principové a koncentrované na konkrétní lidi, přínos pro nabídku nulový.“
Nejpevnější části analýzy jsou zdanění staveb, převodní daně, slabiny oceňování a vymáhání daně zabavením domu. Nejslabší je plošné tvrzení o všech majetkových daních včetně čisté daně z půdy – a proto je v tomto textu omezené.
Zdroje
Akademické studie a instituce
- Oates, W. E. – Schwab, R. M.: The Window Tax: A Case Study in Excess Burden, Journal of Economic Perspectives 29(1), 2015, 163–180; pracovní verze, Lincoln Institute
- Oates, W. E. – Schwab, R. M.: The Impact of Urban Land Taxation: The Pittsburgh Experience, National Tax Journal 50(1), 1997
- Kepner, E. – Mattoon, R.: Land value taxes – What they are and where they come from, Chicago Fed Letter 489, 2023 (Pittsburgh: +70,43 % vs. −14,42 %; zrušení 2001)
- Schwab, R. M.: kapitola o Pittsburghu (13 z 15 srovnávaných měst)
- Plassmann, F. – Tideman, T. N.: A Markov Chain Monte Carlo Analysis of the Effect of Two-Rate Property Taxes on Construction, Journal of Urban Economics 2000; přehled, Lincoln Institute
- Löffler, M. – Siegloch, S.: Welfare Effects of Property Taxation – verze 2021 (CESifo 8952 / IZA 14195), verze 2024 (ECONtribute 331), záznam RePEc
- Lyytikäinen, T.: Three-rate property taxation and housing construction, Journal of Urban Economics 65(3), 2009, 305–313; souhrnná disertace téhož autora, Univerzita Helsinki
- Hilber, C. – Lyytikäinen, T.: The Effect of the UK Stamp Duty Land Tax on Household Mobility, Journal of Urban Economics 2017 (2 p.b. → −2,6 p.b. mobility)
- Surico, P. – Trezzi, R.: Consumer spending and property taxes, VoxEU/CEPR; FEDS 2015-057, Federal Reserve
- Atuahene, B. – Berry, C.: Taxed Out: Illegal Property Tax Assessments and the Epidemic of Tax Foreclosures in Detroit; tisková zpráva University of Chicago
- Institute for Fiscal Studies: Revaluation and reform of council tax (pásma podle cen z dubna 1991)
- OECD: Property taxes in Central and Eastern Europe and Baltic countries: why and how to increase them, 2023
- Furman Center, NYU: 421-a a produkce bydlení 2010–2020 (68 % dokončených bytů v domech se 4+ jednotkami)
- Brennan, G. – Buchanan, J.: The Power to Tax, 1980
Data a srovnání
- Euronews: Property tax across Europe, data Evropské komise za rok 2023
- Tax Foundation: Real Property Taxes in Europe, 2026
- Deloitte Property Index 2026, tisková zpráva 13. 10. 2026; publikace; vydání 2025 (Praha 15 platů)
- Doing Business 2020: profil ČR, Radio Prague International
- Česká daň od 2024: MF ČR, ozdravný balíček, výnosy obcí 2023–2025, inflační koeficient, ČT24: 608 obcí, výnos obce
Právní případy, legislativa a zpravodajství
- Tyler v. Hennepin County, 598 U.S. (2023)
- The Real Deal: A year without 421a, červen 2023
- Francie: Fortune, leden 2026, Actu-Juridique: bilan 5 let po reformě, France Stratégie, bilan 2021
- Norsko: PwC Tax Summaries, BDO k exit tax, AFP
- Řecko: zákon 5314/2026, čl. 392–396 (TTA), sazby a klauzule 95 %, Kathimerini, POMIDA, Ta Nea k ENFIA, A.1063/2026, IMF, Selected Issues 2026
- Německo: Haufe: Grundsteuerranking 2025 (Haus & Grund / IW); Bund der Steuerzahler Niedersachsen; Haus & Grund k přenosu do provozních nákladů
- Británie: empty rates 2008 (Building, LocalGov); Proposition 13 (KPBS, EdSource); IOBE k řecké výstavbě 2007–2017; National Bank of Greece, Residential Real Estate Market Outlook
Poznámka k ověření a k verzím studií
Text prošel faktickou revizí proti originálům. Odkazy vedou na stránky, které byly při revizi otevřeny; zdroje uvedené pouze jménem (IFS, Hilber–Lyytikäinen, Furman Center, Bund der Steuerzahler, IOBE, iefimerida, Building, LocalGov, KPBS, EdSource) jsou převzaté ze sekundárních shrnutí a před finálním zveřejněním je vhodné doplnit přímý odkaz a ověřit čísla v plném textu. Konkrétně jde o finských 12 %, řeckých 24,8 → 1,1 mld. eur a −84 % povolení a podíl obcí v Dolním Sasku.
U dvou studií je výslovně uvedena verze, protože se mezi verzemi mění hlavní čísla: Löffler–Siegloch (2021: plný přenos do nájmů po třech letech, 1,1 % vs. 0,3 % spotřeby, 5 200 reforem; 2024: přenos 83 %, 1,3 % spotřeby v nejnižším decilu, ~5 500 změn sazeb) a Hilber–Lyytikäinen (pracovní verze 2012: ~40 %; publikovaná verze 2017: −2,6 p.b., tj. ~30 %). Data o dostupnosti bydlení jsou z Deloitte Property Index 2026, nikoli 2025. Norské částky jsou v norských korunách (NOK), nikoli českých.
Kde text uvádí vlastní propočet (kapitalizace výměru), je to označeno. Kde jde o hodnotový soud (vlastnictví versus nájem od státu, břemeno důkazu, jednorázové vyvlastnění při zavedení daně), je to odděleno od empirických tvrzení – záměrně, protože směšování obojího je hlavní důvod, proč debata o majetkových daních v Česku nikam nevede.



