Dobrovolné otroctví
Znáte ten pocit, když čtete něco skoro pět set let starého a říkáte si, že to musel někdo napsat minulý týden? Mně se to stalo s textem jednoho francouzského studenta práv. Jmenoval se Étienne de La Boétie a kolem roku 1550, zhruba v osmnácti, napsal Rozpravu o dobrovolném otroctví. Za jeho života nevyšla, vytiskli ji až po jeho smrti. Od té doby ji čte každá generace, která si položí otázku: proč vlastně posloucháme ty, kdo nám vládnou?
Ten text mi sedí tak moc, že ho tu chci shrnout po svém. A zároveň autorovi poděkuju, protože si to zaslouží.
Tyran má taky jen dvě ruce
La Boétie si všiml věci tak jednoduché, že ji většina lidí přehlédne. Tyran je jeden chlap. Má dvě oči, dvě ruce a jedno tělo jako kdokoli z nás. Sám nikoho nezavře, nikoho nehlídá a pro daně si taky sám nedojde. Všechno tohle za něj dělají jiní.
A teď ta pointa: moc tyrana vlastně není jeho. Je vypůjčená. Půjčují mu ji lidi, kteří platí, slouží, poslouchají a drží celý ten krám v chodu. Proto „dobrovolné“ otroctví. Ne že by si ho někdo přál. Jenže ho svou každodenní poslušností sami udržujeme.
Proč to lidi snáší
La Boétieho nezajímalo jen, jak tyranie funguje. Hlavně mu vrtalo hlavou, proč ji lidi snáší. A našel tři důvody.
Prvním je zvyk. Kdo se narodí do nesvobody, nic jiného nezná a bere ji jako normálku. Těžko vám může chybět svoboda, kterou jste nikdy neochutnali.
Druhým je otupení. Vládci odjakživa nabízí zábavu, hry, slavnosti a sem tam nějakou tu drobnou výhodu, aby lidi pěkně uspali a odvedli jim pozornost. Chléb a hry fungovaly v Římě a fungují i dneska, jen mají jiný kabát.
Třetí důvod je nejmazanější. Říkám mu pyramida zájmů. Kolem tyrana stojí hrstka oblíbenců. Každý z nich má pod sebou stovky lidí, kteří z jeho přízně něco mají, a ti zase tisíce dalších. Nakonec z toho něco kápne tak velkému kusu společnosti, že lidi tyranii udržují při životě z vlastního zájmu. Nestojí tedy jen na strachu, ale i na pavučině drobných výhod.
Svoboda začíná slovem „ne“
Tohle je na tom nejkrásnější. Když moc stojí na poslušnosti, nepotřebujete na ni žádné zbraně. Stačí přestat sloužit.
La Boétie to říká větou, kterou bych si nejradši pověsil nad stůl: „Rozhodněte se, že už nebudete sloužit, a jste svobodní.“
A přidává obraz, který mi utkvěl v hlavě. Tyrana nemusíte shazovat ani se s ním prát. Stačí ho přestat podpírat a uvidíte, jak se sesype vlastní vahou jako obří socha, které vytrhli podstavec.
Na tuhle myšlenku později navázali Henry David Thoreau, Lev Tolstoj, Mahátma Gándhí a celá tradice nenásilného odporu. A dodnes se k ní vrací každý, komu na svobodě záleží. Já teda určitě.
Co z toho plyne pro nás
Rozprava není jen čtení o dávných králích, nastavuje zrcadlo i nám. Ptá se každého z nás, čemu dáváme moc svou poslušností, penězi a mlčením. A připomíná, že žádný systém nestojí sám. Stojí na lidech, kteří ho den co den podpírají.
Je to děsivé i nadějné zároveň. Největší zlo v dějinách totiž nepáchali tyrani sami, ale hlavně ti, kdo je poslouchali. Jenže to platí i obráceně: když lidi přestanou spolupracovat, ani ta nejmocnější vláda nemá na čem stát.
Pozor, nejde o násilí
Jednu věc musím říct úplně jasně. Kdo by si z La Boétieho vyvodil, že je v pořádku použít násilí proti tyranovi nebo proti komukoli jinému, ten to vůbec nepochopil.
Celá síla Rozpravy je právě v opaku. La Boétie výslovně říká, že tyrana není potřeba napadat ani svrhávat. Stačí mu přestat dávat to, co od nás dostává. Svoboda podle něj nevzniká bojem, ale tím, že odmítnete spolupracovat. Násilí je naopak právě to, na čem tyranie stojí, a kdo po něm sáhne, jen vymění jednoho pána za druhého.
Takže tenhle článek není výzva k násilí vůči komukoli ani k porušování zákona. Oslavuje myšlenku, že svoboda začíná v hlavě každého z nás a že nejsilnější odpověď na útlak je pokojné „ne“.
Díky
Pane La Boétie, děkuju vám. Bylo vám asi osmnáct, žil jste ve světě králů a absolutní moci, a přesto jste dokázal pojmenovat něco, k čemu se spousta z nás dopracuje až po letech. Váš text vydržel skoro pět století a pořád má co říct. A to je asi nejlepší důkaz, že jste měl pravdu.



