Kdysi jsem kandidoval do voleb. A poměrně rychle jsem zjistil jednu věc, která mě od té doby provází ve všem, co dělám – jsou lidé, kterým jde primárně o to, aby se líbili. Aby řekli přesně to, co chce publikum slyšet, aby si nikoho nerozhněvali, aby si zachovali co nejširší podporu. A pak jsou lidé, kteří prostě řeknou, co si myslí, i když to znamená, že část lidí odejde.
Já jsem se rozhodl patřit do té druhé skupiny. Ne proto, že bych měl nějakou zvláštní zálibu v konfliktu nebo že by mi dělalo dobře někoho provokovat. Ale protože jsem zjistil, že ten první přístup mě dlouhodobě ničí.
Krátkodobě je lhaní výhodné
Není třeba si nic nalhávat – z krátkodobého pohledu se vyplácí trochu si upravit názor podle publika. Řeknete voličům to, co chtějí slyšet, a získáte jejich hlas. Řeknete kamarádovi, že souhlasíte, i když nesouhlasíte, a vyhnete se nepříjemné debatě. Zamlčíte svůj skutečný postoj a udržíte vztah bez tření.
Tahle kalkulace vychází. Krátkodobě. Je to jako brát si půjčku – ve chvíli, kdy si peníze berete, se cítíte skvěle. Problém přijde později.
Dlouhodobě to člověku žere duši
To, co jsem si uvědomil, je, že každá taková malá úprava, každé to zamlčení, každé přizpůsobení názoru publiku, je malá splátka někam jinam. A ten účet, který za to platíte, je vaše vlastní integrita. Vaše vlastní schopnost dívat se sami na sebe do zrcadla a vědět, kdo vlastně jste.
Když si zvyknete říkat lidem to, co chtějí slyšet, přestanete si po čase být jistí, co si vlastně sami myslíte. Rozostří se vám hranice mezi tím, co je vaše autentické přesvědčení, a tím, co je jen naučená verze sebe sama, kterou prezentujete navenek. A to je mnohem nebezpečnější, než to na první pohled vypadá – protože ztrácíte kontakt sami se sebou.
Kandidatura, která mi to potvrdila
Nebudu si nic nalhávat – během kampaně jsem svoji rétoriku občas mírnil. Volil jsem jemnější formulace, obrušoval jsem ostré hrany, hledal jsem způsob, jak totéž říct méně konfrontačně. To se v kampani prostě děje a bylo by pokrytecké tvrdit opak.
Co jsem si ale hlídal, byly hodnoty samotné. Formu jsem přizpůsoboval, obsah ne. A i to bylo těžší, než by se zdálo – protože ve víru kampaně, kde každý den řešíte, co říct a jak to říct, aby to zase tolik neuškodilo, se člověk postupně a nenápadně vzdaluje sám sobě. Není to jeden velký okamžik, kdy se rozhodnete zradit svoje přesvědčení. Je to spíš pomalé opotřebení – dnes trochu ustoupíte tady, zítra tam, a najednou zjistíte, že nevíte přesně, kde ještě stojíte na svém a kde už jen recitujete naučenou verzi, která má za úkol nikoho nerozčílit.
Právě proto jsem se musel neustále vracet a ptát se sám sebe, jestli ještě mluvím za to, čemu věřím, nebo už jen za to, co je momentálně přijatelné. Nebyl to jednorázový odpor vůči zjemňování – byl to nepřetržitý boj o to, aby se zjemňování formy nezvrhlo v opuštění obsahu.
A pokud bych se nechal unést a začal měnit i samotné hodnoty, co bych vlastně získal? Podporu pro verzi sebe, která neexistuje. To je vratká stavba, která se dřív nebo později zřítí.
Přátelství, které za to nestojí
To samé platí i mimo politiku, v obyčejném životě. Nechci mít přátele, kterým nemůžu říct svůj skutečný názor. Radši je nemám vůbec, než abych si musel hlídat jazyk a předstírat jinou verzi sebe, protože ta pravá by nebyla dost přijatelná.
Zní to možná tvrdě, ale myslím si, že přátelství, ve kterém musíte neustále cenzurovat sami sebe, není přátelství. Je to jen performance, dohoda o vzájemné zdvořilosti, která se rozpadne v okamžiku, kdy přijde skutečná zkouška.
Skuteční přátelé jsou ti, se kterými si můžu dovolit nesouhlasit, hádat se, mít odlišný pohled na svět – a přesto zůstat přáteli. Tohle je pro mě mnohem cennější, než mít širokou síť lidí, kteří mě mají rádi jen proto, že jim vždycky řeknu to, co chtějí slyšet.
Publicita je vedlejší produkt, ne cíl
Nejsem proti tomu být viditelný nebo mít vliv – to jsou často užitečné nástroje k tomu, aby se člověk dostal blíž k tomu, čeho chce dosáhnout. Ale odmítám je stavět nad autenticitu. Publicita, které dosáhnete tím, že přestanete být sami sebou, není výhra. Je to past.
Radši budu mít menší, ale skutečnou podporu lidí, kteří vědí, kdo jsem a co si myslím, než širokou, ale povrchní přízeň založenou na verzi mě, která nikdy neexistovala.
Z dlouhodobého hlediska je jediná strategie, která funguje, být sám sebou – i za cenu, že se to ne vždycky bude líbit.
