Evropská unie asi plánuje zakázat nebo přísně regulovat čínské platformy jako Shein a Temu, protože některé jejich produkty nesplňují evropské standardy. Místo svobodné volby spotřebitele volíme cestu paternalismu – úředníci rozhodnou za občany, co si mohou a nemohou koupit. Tento přístup nás však připravuje o něco mnohem cennějšího než levné zboží: o schopnost kriticky myslet a nést odpovědnost za vlastní rozhodnutí.

Když byrokrat myslí za vás

Evropská unie se stala mistrem v ochraně občanů před sebou samými. Každý schůdek má varovnou značku, každá díra v zemi je obehnána závorami a svítícími cedulemi. Na první pohled to vypadá jako péče, ve skutečnosti jde o infantilizaci celé společnosti. Lidé si přestávají dávat pozor, protože předpokládají, že stát již vše vyřešil. Když někde není cedule „Pozor, horko!“, automaticky očekávají, že si nemohou popálit ruku.

S čínským e-commerce se děje totéž. Místo aby si lidé osvojili základní návyky jako čtení recenzí, ověřování prodejců nebo realistické očekávání u extrémně levného zboží, unijní úředníci rozhodli, že platformy prostě zakážou. Problém vyřešen? Ani náhodou.

Svoboda zahrnuje právo udělat chybu

Jako libertarián zastávám jednoduchou zásadu: dospělí lidé mají právo rozhodovat o svých financích, i když to znamená občasný nákup nekvalitního zboží. Koupě levného svetru ze Shein, který se po prvním praní rozpadne, není tragédie – je to cenná lekce. Člověk se příště podívá na recenze, zváží poměr ceny a kvality, možná si připlatí za něco trvanlivějšího. Takhle funguje učení.

Když ale stát garantuje, že „všechno na trhu je bezpečné a kvalitní“, protože cokoliv jiného zakázal, lidé ztrácejí motivaci přemýšlet. Nevyvíjejí si obranné mechanismy spotřebitele. Proč by také? Brusel přece hlídá jejich zájmy. A pak přijde moment, kdy narazí na něco, co regulace nepokryla, a jsou bezbranní.

Společnost myslících lidí versus společnost řízených

Moderní společnost potřebuje občany, kteří dokážou vyhodnotit riziko, zpracovat informace a nést odpovědnost za svá rozhodnutí. Pokud za každým rohem čeká regulace, která jim myšlení ušetří, vytváříme generaci závislou na autoritě. Taková společnost se nemůže posouvat dopředu, protože její členové nedokážou samostatně řešit problémy.

Recenze, hodnocení prodejců, diskuzní fóra – to jsou nástroje moderního spotřebitele. Fungují výborně, pokud je lidé skutečně používají. Ale proč by se s nimi obtěžovali, když evropský úředník už předem určil, co je pro ně dobré a co ne?

Bez klopýtnutí se nenaučíš chodit

Nemůžete se naučit jezdit na kole, pokud vám nikdo nedovolí spadnout. Stejně tak nemůžete vychovat zodpovědné spotřebitele, pokud jim nedovolíte udělat špatný nákup. Ten občasný „kšunt“ ze Shein není hrozba pro společnost – je to učební pomůcka.

Problém není v existenci levných čínských platforem. Problém je v lidech, kteří očekávají prémiovou kvalitu za pár korun a pak se diví. A ještě větší problém je v politicích, kteří místo vzdělávání spotřebitelů volí nejjednodušší cestu: zákaz.

Svoboda bez odpovědnosti neexistuje. A odpovědnost se nedá naučit v systému, který vás před každým rizikem chrání. Chceme-li společnost schopnou inovovat a růst, musíme akceptovat, že k tomu patří i právo udělat chybu. I tu v podobě rozpadlého svetru za sto korun.

Migréna není jen bolest hlavy, ale komplexní stav spojený s fyzickým i psychickým vypětím. Častými spouštěči jsou přetížení stresem, nadměrná pracovní zátěž a nedostatek odpočinku. Když ignorujeme potřeby svého těla, migréna nás donutí zastavit – a často to znamená vyřazení na několik, kdy se o sebe ani o své blízké nemůžeme starat.

Proč je prevence klíčová

Z vlastní zkušenosti vám mohu říct, že prevence je jedinou cestou, jak migréně předcházet. Nečekat, až přijde krize, ale aktivně pečovat o své tělo a mysl. Nejde o to být sobecký, ale o zodpovědnost vůči sobě i svému okolí. Když se se o sebe nepostaráme, trpíme my i ti kolem nás.

Tři pilíře udržení zdraví

Existují tři základní pilíře, které pomáhají migréně předcházet:

• Dobrý spánek: Kvalitní odpočinek je tím nejzásadnějším faktorem pro obnovení těla i mysli. Bez dostatečného spánku se zvyšuje riziko migrény a dalších zdravotních problémů.

• Výživa: Správné a vyvážené stravování tělu dodává potřebné živiny a energii k tomu, aby správně fungovalo. Zbytečné přejídání, přeslazené nápoje či nezdravé tuky migrénu mohou zhoršovat.

• Pohyb: Fyzická aktivita zlepšuje cirkulaci, snižuje stres a podporuje psychickou odolnost. Nedostatek pohybu je jedním z hlavních spouštěčů migrén i vyhoření.

Osobní zkušenosti v oblasti prevence migrény

Jako poskytovatel pobytů ve tmě se zaměřuji na hloubkovou relaxaci a obnovu organismu. Mé zkušenosti ukazují, že právě takový klidový režim může mít významný přínos v prevenci i zmírnění migrén. Tento typ péče je méně známý, ale velmi účinný.

Sledujte mě pro další rady

Každý z pilířů prevence migrény zaslouží vlastní detailní rozbor, který vám pomůže pochopit, jak je správně aplikovat do svého života. Sledujte mě dále, kde postupně přinesu konkrétní a jasné kroky, jak zlepšit spánek, stravování i pohyb. Prevence není složitá, stačí jí věnovat pozornost a uvidíte, že migréna už nepřekazí váš život.

Každý den mě bombardují zprávy o podvodech. O tom, jak někdo naletěl údajnému policistovi, falešnému bankéři či podvodníkovi, který člověku radí koupit bitcoiny, aby „ochránil své peníze“. Jako libertarián si říkám – jak je možné, že i v takhle přeinformované době lidé stále věří autoritám víc než vlastním očím a rozumu?

Mám účet prakticky u každé banky, a s tím se pojí i každodenní vlna varování o nové zločinecké metodě. Údajně volají policisté, ruší účty, zmrazují finance, vyzývají k převodům na „bezpečné účty“. Každý den nové oběti. A člověk si klade otázku – jak je to vůbec možné?

Oběti nejsou jen senioři

Kdyby šlo o seniory nad 70 let, dalo by se to částečně pochopit. Věk s sebou nese důvěřivost, úbytek pozornosti nebo počínající demenci. Jenže zarážející je, že obětí těchto podvodů se často stávají lidé mezi čtyřicítkou a šedesátkou. Lidé, kteří znají internet už čtvrt století, mají zkušenosti s online světem i s tím, že podvodníci tu byli vždy.

Problém je ve slepé poslušnosti

Z libertariánského pohledu vidím klíčový problém jinde – ve slepé poslušnosti autoritám, kterou stát od dětství pěstuje. Od školky jsou lidé vedeni k tomu, že to, co říká paní učitelka, doktor nebo policista, se prostě nezkoumá. Že rozumný člověk poslouchá. Že pochybovat je drzost. Výsledek? Když se ozve hlas „policisty“, mozek vypne a přepne do režimu podřízenosti.

Stát učí poslušnost místo kritického myšlení

Těmito zvyky a mentálními vzorci vzniká prostředí, kde manipulace funguje bez násilí. Stačí autoritativní hlas, uniforma nebo logo banky a člověk sám předá cizímu člověku své peníze. Protože „říkali to přece ti, co to vědí líp“. A to je přesně ten moment, kde stát, místo aby lidi vedl ke svobodě a kritickému myšlení, selhává. Místo sebevědomých občanů vychovává poslušné klienty systému.

Řešení existuje, ale není snadné

Řešení přitom existuje, ale není snadné. Zbavit se slepé poslušnosti nejde přes noc. Vyžaduje to celé generace. Naučit se pochybovat, klást otázky, nevěřit ničemu jen proto, že to říkají „lidé s autoritou“.

Skutečně svobodná společnost začíná u jedince, který si dovolí říct: „Počkejte, ukažte mi důkaz.“ Dokud tohle nebude přirozený reflex většiny, budou mít podvodníci vždycky otevřené dveře – nejen do našich účtů, ale i do našich hlav.

Mateřství je nejintimnější a nejpřirozenější vztah, jaký si umíme představit. A přesto o něm tolik lidí cítí potřebu rozhodovat za druhé. Kojení, těhotenství, rodičovská, rozložení rolí v rodině – to všechno jsou čistě osobní otázky, které by měly zůstat v soukromé sféře ženy a muže, ne v rukou státu, politiků nebo samozvaných moralistů.

Kojení jako dar, ne povinnost

Jsem přesvědčený, že kojení je to nejlepší, co může dítě potkat. Přináší zdraví, blízkost a něco, co žádná náhrada úplně nenahradí. Ale stejně pevně věřím, že není úlohou státu ani společnosti určovat, kdo a kdy má kojit. Rozhodnutí, jestli žena bude kojit, je jen její. Její tělo, její energie, její rozhodnutí. Konec diskuse.

Rovnost není uniformita

Stejně nesmyslné je nucení mužů do rodičovské dovolené. Pomáhat, být přítomen, sdílet péči o dítě – to všechno by mělo být výsledkem dohody a lásky, ne paragrafu. Rovnost totiž neznamená, že všichni musí dělat totéž. Znamená, že každý má právo zvolit si, jak svůj život naplní. Někdo touží po kariéře, jiný po rodině, většina po obojím – a v tom je krása svobody.

Tělo je osobní vlastnictví

Základem libertariánského pohledu je víra v zodpovědnost jednotlivce. Člověk sám nejlépe ví, co je pro něj správné. Nikdo nemá právo zasahovat do jeho rozhodnutí o vlastním těle, práci, rodině nebo budoucnosti. A platí to pro ženy stejně jako pro muže. Tělo ženy není nástroj společnosti – ať už jde o těhotenství, potrat, nebo kojení. Je to její tělo, její život.

Feminismus jako svoboda

Možná tím zním jako feministka. Ale pokud feminismus znamená uznání, že ženy jsou svobodní lidé, schopní rozhodovat se samy za sebe, pak se k tomu hrdě hlásím. Chci svět, kde ženy mohou být matkami i manažerkami, klidně obojím zároveň. Svět, kde stát neurčuje, jak správně milovat své dítě. Svět, kde respekt a svoboda nejsou jen hesla, ale principy, podle kterých se žije.

Dar místo povinnosti

Mateřství není povinnost. Je to dar – svobodně přijatý, hluboce prožitý a chráněný od zásahů těch, kdo si myslí, že vědí lépe.

Svoboda a vlastnictví jsou základem svobodné společnosti. Když někdo vlastní pozemek, měl by mít možnost rozhodovat o tom, jak ho využívá, bez zásahů státu a bez diktátu úředníků, kteří se často řídí jen razítky a paragrafy. Vlastnictví znamená odpovědnost, ale i právo rozhodovat – a to musí být nedotknutelné.

Ochrana přírody ano, ale dobrovolně

Pokud někdo chce chránit přírodu, má plné právo tak činit – ale nikdo by neměl mít možnost nutit ostatní, aby to dělali povinně. Chtít vyhlásit chráněnou krajinnou oblast je legitimní záměr, ale v právním státě by to mělo být jednoduché a poctivé: kup si pozemky, které chceš chránit, a chraň je podle svého přesvědčení. Kdo dokáže lidi přesvědčit, že to dává smysl, najde podporu dobrovolně. Kdo to nedokáže, nemá právo si vynucovat souhlas zákonem.

Stát není vlastník všeho

Velký problém dnešního přístupu je, že stát se chová, jako by všechno patřilo jemu. Přitom majetek patří konkrétním lidem – a ti by měli mít poslední slovo. Když stát svévolně oznámí, že určitá oblast je chráněná, a zakáže majiteli jakoukoli činnost, vysílá tím jasný signál: tvoje vlastnictví platí jen tehdy, když to my dovolíme. To není svoboda, to je státní monopol moci.

Kde končí respekt, končí svoboda

Libertariánský postoj je jasný – jakmile se začne oslabovat ochrana soukromého vlastnictví, mizí svoboda. Každý zákon, který nutí lidi jednat proti jejich vůli nebo zájmům, byť s „ušlechtilým cílem“, je formou nátlaku a buzerace. Stát má být služebník, ne pán. Skutečná ochrana krajiny vzniká, když lidé dobrovolně investují do jejího zachování, protože jí věří a chtějí ji chránit – ne proto, že se bojí úředníků.

Svoboda funguje lépe než donucení

Když stát zavádí zákazy místo podpory svobodných iniciativ, ničí přirozenou motivaci lidí pečovat o své okolí. Dobrý hospodář nepotřebuje paragraf, aby se choval zodpovědně. Naopak – zákazy a sankce v lidech vyvolávají pocit, že majetek už není jejich. Ale pokud by se hrálo fér, vznikly by desítky soukromých rezervací, komunitních projektů a iniciativ, které by rozvíjely krajinu přirozeně a trvale.

Méně zákonů, více svobody

Ochrana přírody a ochrana svobody nejsou v rozporu, pokud se dějí dobrovolně. Každý krok, kterým stát zasahuje do práv vlastníků, nás vzdaluje svobodě a posiluje systém, kde se rozhoduje hrozbou pokut místo dohodou. Je čas říct dost státní buzeraci a vrátit lidem právo rozhodovat o tom, co je jejich. Skutečně svobodná společnost může fungovat jedině tehdy, když se nenechá řídit silou, ale zodpovědností a respektem.

Dnes Energetický regulační úřad oznámil, že od příštího roku opět zdraží elektřina. Zvýšení cen se dotkne jak domácností, tak menších firem a podle odhadů může znamenat nárůst účtů o několik procent. Česká republika tak i nadále zůstává mezi zeměmi s nejdražšími energiemi v Evropě. I když se burzovní ceny elektřiny mírně stabilizují, běžný odběratel to kvůli vysokým distribučním poplatkům, ekologickým daním a příspěvkům sotva pozná.

K tomu se navíc blíží start evropského systému ETS2, který od roku 2027 zpoplatní i vytápění a dopravu. Znamená to, že vše – od elektřiny přes plyn až po benzin – bude stát víc. Pokud tedy nechceme být rukojmími rostoucích účtů, nezbývá než začít šetřit vlastními silami. A ne pomocí reklamních návodů, ale selským rozumem a praktickými zvyky, které fungují.

Níže najdete přehled ověřených způsobů, jak šetřit od největších žroutů energie po ty menší.

1. Topení – hlavní žrout energie

• Sniž teplotu v bytě o jeden stupeň, ušetříš přibližně 6 procent energie.
• Větrej krátce a intenzivně, ne trvale pootevřeným oknem.
• Nezakrývej radiátory nábytkem ani závěsy.
• V domě využívej zónové vytápění – ne každý pokoj musí mít stejnou teplotu.

2. Ohřev vody

• Bojler nenastavuj nad 60 °C, zbytečně to plýtvá energií.
• Omez ohřev na dobu, kdy vodu skutečně potřebuješ.
• Sprcha místo vany dokáže ušetřit desítky litrů teplé vody denně.

3. Spotřebiče a jejich reálná spotřeba

• Energetické třídy s mnoha plusy často klamou. Sleduj roční spotřebu v kWh, ne marketingové označení.
• Lednici drž na 5 °C a mrazák na –18 °C, pravidelně je odmrazuj.
• Pračku a myčku zapínej jen plné, využívej delší eko cykly s nižší teplotou.

4. Osvětlení

• LED žárovky mají smysl hlavně tam, kde se svítí často.
• V málo používaných prostorech (např. chodby, sklep) se drahá LED nemusí vyplatit.
• Zhasínej i při krátkém odchodu – každá minuta bez světla se počítá.

5. Elektronika a pohotovostní režim

• Zařízení v pohotovosti mohou tvořit až desetinu spotřeby domácnosti.
• Používej prodlužovačku s vypínačem nebo chytré zásuvky.
• Nabíječky po dobití odpojuj – i nečinné odebírají proud.

6. Vaření

• Hrnec přikrývej pokličkou, zkrátíš dobu ohřevu až o třetinu.
• Troubu vypni pár minut před koncem – zbytkové teplo dovaří.
• Vař více jídel naráz a využívej teplo efektivně.

7. Falešné úspory a vodní nesmysly

V posledních letech se masivně propaguje šetření vodou – zachytávání dešťové vody, používání sprchové na splachování nebo instalace drahých sběrných systémů. Na papíře to zní ekologicky, ale ekonomicky je to úplný nesmysl. Investice v řádu desítek tisíc korun přinese úsporu pár stokorun ročně. Voda v Česku je stále levná komodita, a návratnost podobných zařízení často přesahuje dvacet let – pokud se jí vůbec kdy dočkáš. Rozumnější je upravit návyky: sprchovat se kratší dobu a nenechávat téct vodu zbytečně. Na rozdíl od složitých systémů to nic nestojí.

8. Největší úspora? Méně utrácet venku

Největším žroutem rozpočtu dnes nejsou jen energie, ale i každodenní stravování mimo domov. Restaurace, kavárny a rychlá občerstvení dokážou spolknout více peněz než topení a elektřina dohromady. Vařit a pít doma je nejefektivnější forma šetření, která dává okamžitý výsledek. Domácí obědy a káva z kuchyně mohou ušetřit i několik tisíc korun měsíčně – a to bez jakéhokoli nákladu na nové technologie.

Skutečné úspory tak začínají v hlavě. Kdo přemýšlí, ten neplatí zbytečně.

Dotovat hypotéky je omyl, který se bude opakovat tak dlouho, dokud politici nepochopí základy ekonomie. Ceny bytů nejsou vysoké proto, že lidé málo vydělávají nebo že jim banka nechce půjčit. Jsou vysoké proto, že se prostě málo staví. Nabídka je mizivá a každé další „zvýhodnění“ jen přilévá olej do ohně – víc peněz na trhu, stejný počet bytů, vyšší ceny. Místo pomoci to přináší další zdražení, které nakonec poškodí i ty, kdo měli být původně podpořeni.

Politici znovu spoléhají na dotace a státní programy, ale to je jen marketing, ne řešení. Když má stát snahu „pomáhat“ půjčkami, místo aby odstranil překážky pro nové projekty, jen dál udržuje systém, který problém vyrábí. Odměňuje byrokracii, chrání zájmy několika developerů a blokuje konkurenci.

Jestli to někdo myslí s dostupným bydlením vážně, musí zjednodušit stavební zákon, zrychlit povolovací procesy a zrušit územní plány, které obce často zneužívají ke korupci a blokování výstavby. Potřebujeme, aby se mohlo efektivněji stavět všude tam, kde je zájem, ne jen tam, kde to úředník zrovna dovolí. Dokud se nezačne masivně stavět a trh nebude svobodný, žádné dotace ani státní hypotéky problém nevyřeší – jen ho zhorší.

Kdykoli někdo začne mluvit o „boji se šedou ekonomikou“ skrze nové daně, měl by se každý svobodně uvažující člověk ptát, proč ta šedá ekonomika vlastně vzniká. Odpověď je přitom jednoduchá – tam, kde stát vybírá příliš, lidé a firmy hledají cesty, jak si část svých peněz ochránit. Nejde o zlo, jde o přirozenou reakci na přetížení daňovým systémem.

Namísto vymýšlení nových „transferových daní“ by měla vláda řešit, proč se kapitál z Česka vůbec vyplácí odnášet. Když stát trestá úspěch, zisky a investice, investoři prostě odejdou jinam. Složitější daně, nové formuláře a kontrolní systémy ekonomiku nikdy nepostavily na nohy – jen zvyšují náklady na její fungování.

Z libertariánského pohledu je mnohem efektivnější snížit přímé daně a zjednodušit podnikání. Pokud stát chce zlepšit výběr daní, měl by je nejdřív udělat nízké a srozumitelné. Na přechodné období si lze představit posílení zdanění spotřeby, které je férovější než zdaňovat produktivní práci a investice. Ale rozhodně by nemělo jít o trvalé řešení.

Zdanění majetku, zejména nemovitostí, je pak úplně špatná cesta. Vlastník, který platí daň za “možnost vlastnit”, není partnerem státu, ale jeho rukojmím. Navíc každá daň z majetku se nakonec přenese na nájemníka nebo spotřebitele. Zdaňovat něco, co člověk už jednou zaplatil z příjmů, je dvojí trest.

Nejsvobodnější a nejvíce prosperující ekonomiky na světě jsou ty, kde stát vybírá málo a nechává lidem prostor tvořit. Tam šedá ekonomika není problém, protože lidé nemají důvod schovávat to, co poctivě vydělali.

Zdroj: seznamzpravy, Česko drakonicky daní zaměstnance, miliardy ale utíkají jinde

Česká televize hospodaří každoročně s miliardovým rozpočtem, který je z velké části tvořen koncesionářskými poplatky placenými domácnostmi. V roce 2025 tuto povinnost plní zhruba 3,5–5 milionů domácností. Přestože většina společnosti bere poplatky jako samozřejmost, málokdo analyzuje, kolik stojí samotná administrativa spojená s jejich výběrem a zda je tento systém spravedlivý.​

Rozpočet a současný systém poplatků

Celkový rozpočet ČT na rok 2025 činí přibližně 7,96 až 9 miliard korun. Koncesionářský poplatek je 150 Kč měsíčně, což znamená 1800 Kč ročně na domácnost a v součtu přes 6 miliard Kč ročně. Proces vybírání poplatků zahrnuje správu obří databáze, personální zajištění, IT systémy a právní agendu.​

Odhad reálných nákladů: Výběr poplatků ČT stojí cca 100 milionů korun ročně, což je přibližně 1–2% rozpočtu televize a asi 20–30 Kč na domácnost ročně. Přesné číslo není veřejné, ale z dostupných informací a provozních analogií odpovídá takovému odhadu.​

Libertariánský pohled a návrh změny

Jako zastánce libertariánského pojetí považuji současný systém za přežitý. Nikdo by neměl být nucen platit za Českou televizi, pokud ji nesleduje. Poplatky by měly být dobrovolné — každý by si měl svobodně rozhodnout, zda veřejnou službu podpoří. Tato myšlenka rezonuje v debatách o veřejných médiích: v době online obsahu a různých mediálních možností se nabízí modernizace systému.

Praktický západoevropský model: Financování z DPH

Přechodně prosazuji, aby se veřejnoprávní média v Česku financovala podle vzoru některých západních států (např. Nizozemsko či Švédsko) jako pevné procento z výběru DPH. Tento princip:

• Nezatěžuje občany přímým poplatkem, řeší nerovnost mezi diváky a ne-diváky.
• Minimalizuje administrativní náklady – podle zkušeností v zahraničí jde pouze o pár tisíc korun ročně na straně správce, protože není třeba provozovat specializovanou výběrovou agendu ani vymáhat pohledávky na milionech domácností.
• Zajišťuje stabilní, předvídatelné financování nezávislé na vymáhání neplatičů.​

Shrnutí s pohledem do budoucna

Výběr koncesionářských poplatků je dnes v ČT technicky i finančně poměrně složitý proces. Dokud bude systém povinný, jeho správa bude stát řádově sto milionů korun ročně. Návrh financování z DPH nabízí efektivnější alternativu, která může významně snížit náklady i třecí plochy mezi veřejnoprávní institucí a občany. Je čas zvažovat změnu, která odpovídá možnostem 21. století. P.S. Český rozhlas uplně stejně tak.

Kdo to je úředník?

Úředník je často vnímán jako někdo, kdo pracuje přímo pro stát nebo obec a rozhoduje o úředních záležitostech, ale ve skutečnosti tento pojem může mít širší význam. Když říkám, že úředník je spíše administrativní pracovník než přímo státní úředník, myslím tím, že nejde jen o někoho, kdo má pravomoci a povinnosti podle zákona ve veřejné správě. Úředník v tomto smyslu zahrnuje každého, kdo se stará o administrativní úkoly – například vyřizování papírů, organizaci práce nebo podporu ostatních kolegů – a to nejen ve státní správě, samosprávě, ale klidně i v neziskové organizaci.

Tedy, i když nesplňuje formální právní definici „státního úředníka,“ jeho práce je nezbytná pro hladký chod organizace a zahrnuje podobné administrativní činnosti, které byste od úředníka čekali. Tento pohled pomáhá lidem pochopit, že úředník nemusí být nutně někdo v úřadě s úřední mocí, ale může to být prostě zaměstnanec, který se věnuje kancelářským činnostem.

Jednoduše řečeno: když mluvím o úředníkovi, myslím tím spíše někoho, kdo pracuje s papíry a podporuje chod organizace, než někoho, kdo přímo rozhoduje o státních záležitostech.

Kde bych počty úředníků zredukoval?

Pro dosažení vyšší efektivity, optimalizace a digitalizace v rámci veřejného sektoru je nezbytné snížit počet zaměstnanců úřadů zavedením moderních technologií a sjednocením pracovišť. Tyto kroky nám umožní zefektivnit procesy, zjednodušit administrativu a zároveň výrazně snížit náklady na provoz státní správy. Digitalizace a automatizace mnoha úkonů pak zajistí rychlejší služby pro občany a firmy, a zároveň uvolní ruce pracovníků pro důležitější činnosti.

• sjednocení katastrálních úřadů, redukce 70%: 3000 lidí
• sjednocení finančních úřadů, redukce 80%: 10000 lidí
• zjednodušení stavebního řízení: 1000 lidí
• zjednodušení hygieny: 1000 lidí
• automatické pokladny na úřadech: 7000 lidí
• digitalizace řidičských oprávnění: 1800 lidí
• zjednodušení evidence vozidel: 200 lidí
• zjednodušení podnikání, na živnostenských úřadech redukce o: 1200 lidí
• telefonistky / vrátné / recepce: 1000 lidí
• redukce ministerstev o ⅓: 8000 lidí
• ČEZ … sedí tam až 1100 úředníků, buď prodat nebo zjednodušit a propustit
• národní památkový ústav, omezení pravomocí: 1000 lidí
• uvolnění zdravotních pojišťoven, redukce 50%: 3000 lidí
• česká správa sociálního zabezpečení, digitalizace: 6000 lidí
• policie, zjednodušení, redukce 50%: 4500 lidí
• armáda, debyrokratizace, redukce 50%: 4000 lidí
• hasiči, debyrokratizace, redukce 50%: 800 lidí
• úřad práce, debyrokratizace, redukce 80%: 8000 lidí
• školství, debyrokratizace, redukce 70%: 14000 lidí
• zdravotnictví, debyrokratizace, redukce 70%: 5600 lidí
• celní správa, debyrokratizace, redukce 70%: 3500 lidí
• vězeňská služba, debyrokratizace, redukce 70%: 2500 lidí
• česká pošta, modernizace, redukce 50%: 2000 lidí ( a nebo to celý dát na trh a stát ušetří za 27000 hladových krků)
• české dráhy, modernizace, redukce 50%: 1000 lidí ( a nebo to celý dát na trh a stát ušetří za 20000 hladových krků)
• správa železnic, modernizace, redukce 50%: 1000 lidí
• Česká elektroenergetická přenosová soustava, modernizace, 100 lidí
• Lesy České republiky, debyrokratizace, redukce 50%: 500 lidí
• modernizace krajských zastupitelstev, redukce 50%: 700 lidí
• modernizace senátu, redukce 50%: 300 lidí
• modernizace poslanecké sněmovny, redukce 50%: 500 lidí
• modernizace kanceláře prezidenta, redukce 50%: 10 lidí
• modernizace úřadu vlády, redukce 50%: 100 lidí

Které úřady a instituce bych zrušil úplně?

Abychom dále optimalizovali a zefektivnili fungování veřejného sektoru, je potřeba nejen redukovat stávající úřady, ale také identifikovat takové úřady, které lze úplně zrušit bez negativního dopadu na kvalitu služeb pro občany. Zrušení nepotřebných nebo duplicitních úřadů umožní výrazné snížení provozních nákladů, zjednodušení administrativních procesů a větší koncentraci zdrojů na klíčové oblasti, kde je státní správa skutečně potřeba.

Tento krok je často spojený s modernizací správy, digitalizací služeb a lepší koordinací úředních agend, což dohromady vede ke konstrukci efektivnějšího, transparentnějšího a občanům vstřícnějšího veřejného sektoru. Eliminací zbytečných úřadů se odstraní nadbytečná byrokracie, zkrátí se doba vyřizování a posílí se důvěra veřejnosti ve státní instituce.

Jmenovitě (cca 5300 lidí):

• CENIA (Česká informační agentura životního prostředí): přibližně 75 zaměstnanců.​
• Centrum dopravního výzkumu: cca 200 zaměstnanců.​
• CERMAT (Centrum pro zjišťování výsledků vzdělávání): cca 100 zaměstnanců.​
• CzechInvest (Agentura pro podporu podnikání a investic): přibližně 150 zaměstnanců.​
• CzechTourism (Česká centrála cestovního ruchu): cca 75 zaměstnanců.​
• Česká obchodní inspekce: až 500 zaměstnanců
• Česká školní inspekce: cca 300 zaměstnanců.
• Národní rozvojová banka: cca 500 zaměstnanců.​
• Energetický regulační úřad: až 500 zaměstnanců.​
• Exportní garanční a pojišťovací společnost (EGAP): až 200 zaměstnanců.​
• Grantová agentura České republiky: s kontraktory až 500 lidí.​
• Národní institut pro kulturu: cca 80 lidí.​
• Kancelář veřejného ochránce práv: cca 165 lidí.​
• Národní ústav lidové kultury: 40 zaměstnanců.​
• Národní vzdělávací fond: až 50 lidí.​
• Národního akreditační úřadu pro terciární vzdělávání: cca 80 lidí
• Ochranný svaz autorský (OSA) má přibližně 150 zaměstnanců
• Pedagogicko-psychologické poradny: 900 zaměstnanců
• Rada pro rozhlasové a televizní vysílání: 13 radních a až 80 úředníků.​
• Rada vlády pro lidská práva a menšiny: cca 50 lidí.
• Správa státních hmotných rezerv: 400 zaměstnanců.
• Státní energetická inspekce: kolem 119 zaměstnanců (data z roku 2024).​
• Státní fond audiovize (SFA): počet zaměstnanců cca 50.​
• Státní fond kultury České republiky: až 50 lidí.
• Státní fond podpory investic: cca 150 zaměstnanců.​
• Státní fond životního prostředí České republiky: až cca 600 lidí.​
• Státní úřad inspekce práce: cca 1100 zaměstnanců k 31. 12. 2024.​
• Státní zemědělský intervenční fond: cca 600 lidí

Výzvy do budoucna

Do budoucna čelíme dalším výzvám v oblasti státní správy a veřejných služeb, kde optimalizace a zefektivnění budou klíčovými faktory pro udržitelný rozvoj. Plánovaná opatření nebudou spočívat jen ve stávajících redukcích, ale i ve strategickém a promyšleném rušení dalších pracovních míst a organizačních struktur.

Neziskové organizace žijící z dotací

Neziskové organizace, jež žijí převážně z dotací, zaměstnávají odhadem 120 tisíc pracovníků. Tyto dotace musí někdo evidovat, schvalovat, nechat vyplácet apod. Tím se zvyšuje umělá zaměstnanost na obou stranách. Největší příjemce dotací a zároveň významný zaměstnavatel administrativních pracovníků je Fotbalová asociace České republiky, která například v roce 2019 získala přes 375 milionů Kč ze státního rozpočtu. Další v pořadí jsou sdružení akademických subjektů jako CESNET, Český svaz ledního hokeje, Český atletický svaz, Český olympijský výbor, Horská služba, Diecézní charita Brno, Slezská diakonie a organizace Člověk v tísni.

Státní (a jiné jejich přívlastky) podniky

ČEZ, Česká pošta, České dráhy, Česká televize, Český rozhlas, Lesy České republiky nebo Letiště Praha představují státní instituce a podniky, které by stát mohl bez obav přenést do soukromého sektoru. Tento krok by umožnil nejen významné finanční úspory, ale hlavně výrazné zvýšení efektivity jejich provozu. Soukromý sektor totiž disponuje silnou motivací k optimalizaci procesů, inovacím a lepšímu využití zdrojů, což vede k rychlejšímu a kvalitnějšímu poskytování služeb.

Díky přechodu do rukou soukromého vlastnictví by tyto organizace mohly výrazně snížit administrativní zátěž a byrokracii, které ve státním prostředí často brání pružnému rozhodování a efektivnímu fungování. Současně by se uvolnily veřejné finance pro jiné důležité oblasti státního rozpočtu. Takový krok by znamenal nejen zvýšení konkurenceschopnosti na trhu, ale i lepší přizpůsobení služeb potřebám občanů a firem.

Je důležité zdůraznit, že přenesení těchto institucí mimo státní správu neznamená ztrátu veřejné kontroly nad klíčovými službami. Transparentní regulace a dohled mohou zajistit, že veřejný zájem bude i nadále chráněn. Tento způsob transformace umožní moderní a udržitelný přístup ke správě důležitých národních aktiv a zároveň přinese státní správě větší prostor pro zaměření na oblasti, kde je zatím nezbytná přímá veřejná správa.

Celkově se jedná o krok, který využívá principy efektivity, optimalizace a moderních technologií k tomu, aby byly tyto významné organizace schopné lépe plnit své poslání ve prospěch celé společnosti.